V druhej časti hudobníckej ankety o novembrových udalostiach z roku 1989 som dal priestor muzikantom, ktorí si síce minulý režim ešte pamätajú, ale v demokracii sa im už podarilo, prípadne čoskoro podarí, prežiť väčšinu života. Či je ich pohľad na túto tému podobný ich starším kolegom, alebo sa zásadne rozchádzajú, môžete posúdiť nižšie.

Na odpovede si našli čas: Bruno, Poly, Pavel „Hirax“ Baričák, Krusty, Martin Belobrad, Martin Lukáč, Čurby a Shindy.

Bruno (HYPNOS, ex-KRABATHOR)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- Byl jsem zrovna na vojně, pracoval jsem na štábu a byl v podstatě v centru toho, jak režim, respektive velení našeho útvaru, reagovalo na tyto zásadní změny. Vzpomínám si, jak jsem musel po nocích přepisovat přísně tajné rozkazy Vrchního velení armády, které se stavěly velmi razantně k eliminování jakýchkoliv protisocialistických postojů a projevů, byla vyhlášena pohotovost a podobně. Přiznám se, že mi první dva týdny nebylo moc dobře po těle, protože nebylo jasno, kam se to zvrtne a já byl v armádě. Osobně jsem ale hned 17. listopadu řekl „konečně“. Komunistický režim jsem hluboce odmítal a listopadové události byly pro mě obrovskou úlevou, byl jsem šťastný, že jsem se toho dožil v mladém věku, informace jsem doslova hltal. Naštěstí informovanost byla den ze dne lepší a lepší, veřejnoprávní TV se brzo postavila na stranu národa a vysílala denně přenosy z demonstrací, a to už bylo jasné, že nastalo něco, co se nedá zvrátit a komunisti půjdou od válu.

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Jako to nejlepší, co nás mohlo po těch ztracených čtyřiceti letech potkat. Komunistický režim je systém, který absolutně popírá jakoukoli svobodu člověka a jeho práva. Je smutné, že ještě dnes jsou bohužel státy, kde se tuto moc samozvaných „světlonošů míru a demokracie“ nepodařilo svrhnout. Totalitní režimy se totiž nebrání použití jakýchkoliv prostředků včetně vojska proti potlačení protirežimních tendencí, takže to určitě není jednoduché, a o to víc mě těší, že já jsem to štěstí měl a nastolení svobodného režimu zažil. Takže z dnešního pohledu můžu říct, veškeré politické změny, které přišly po listopadu 1989 vnímám maximálně pozitivně, včetně toho, co s sebou nesou negativního.

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Tyto dvě roviny jednoduše srovnat nejde. Moc dobře si pamatuji na to, jak se nedalo cestovat, jak byly prázdné obchody a všude vládla šmelina a stály se nekonečné fronty i na takové nejobyčejnější věci jako například jižní ovoce, jak jsme museli pochlebovat komunistům a dělat ze sebe šašky na nekonečných schůzích, poslouchat hlupáky, kteří se dostali do pozic kvůli tomu, že měli správný politický postoj a někteří z nich VUML (Večerní univerzita Marxismu-Leninismu). Ztracený čas. Přestože dnes je v naší společnosti spousta nežádoucího (kriminalita, korupce apod.), jsou to v podstatě přirozené jevy, rodící se v svobodné společnosti, máme 40 let handicap v porovnání se západními státy a to se nedá dohnat za 20 let. Dnešní doba je zkrátka taková, že záleží hlavně na individuálních schopnostech každého člověka, jaké má ambice a co chce v životě dokázat a pokud se vměstná do mezí zákona, může dělat prakticky co chce. Vím, že se mnou nebude spousta lidí souhlasit a stěžovat si, jak vydělávají málo peněz a že nemají takové možností jako ti bohatší, ale je to jen o nich.

V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Upřímně tyto řeči nenávidím - jsou to velmi krátkozraké populistické plačky. Každý soudný člověk musí uznat, že zaměstnanost byla umělá, produktivita práce mizerná a že ekonomika šla dolů vodou. Jistě, dnes je nezaměstnanost, ale trh si určuje svoje potřeby přirozenou cestou a pokud se někdo octne bez práce, nezůstane na ulici a stát samozřejmě podává dílčím způsobem pomocnou ruku a zároveň motivuje člověka k nějaké akci, aby se sám zapojil do hledání nového zaměstnání apod. Jistě, jsou asociálové, lidé nepřizpůsobiví, kteří tohle nedokáží ocenit a budou pouze kritizovat a stěžovat si, dožadovat se kompletní péče státu - i když nechápu, jakým právem. Tito lidé se nezmění v žádném režimu. Ať si přepočítají, kolik vydělávali dřív a co si za ty peníze mohli dovolit. Stranicky posvěcenou rekreaci na Zemplínské Šíravě? Děkuji, nechci. Ať se rozhlédnou okolo sebe, jakými auty lidé dnes jezdí, v jakých domech bydlí, kam a jak často jezdí na dovolenou, jak se oblékají. To je přece obrovské zvýšení životní úrovně za posledních 20 let. Pokud těmto lidem chybí srp a kladivo a stranická knížka, doporučil bych jim přesun na Kubu nebo do Severní Koreje, tam jejich komunistické ambice a nostalgie dozajista najdou naplnění. Věř mi, projel jsem kus světa a mám možnost srovnání. Říkám, že Česká republika a Slovensko patří bezesporu do první, řekněme, třicítky-čtyřicítky nejvyspělejších zemí světa nejenom co se ekonomiky týče, ale taky z hlediska komfortu života, bezpečnosti apod. A neříkám to proto, že bych byl pravičák, nejsem ani levičák. Věci posuzuji spíš z lidského než z politického aspektu. Na druhou stranu ale musím napsat, že je jedna jediná věc, která mi dnes z bývalého režimu chybí a to je jejich postoj vůči náboženství, tzv. „vědecký ateismus“. Dnešní reinkarnace křesťanství za masové podpory státu a našich daní je mi zásadně proti srsti a osobně udělám po zbytek svého života maximum proto, abych apeloval na lidi, aby se řídili vlastním zdravým rozumem a úsudkem a nepotřebovali berličku imaginárního boha. Osobně je mi to k smíchu.

Poly (INSANIA, SKIMMED)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- U nás na filozofické fakultě v Brně. Byl jsem ve druhým ročníku. Hučelo to tam na dvoře jako v úle, pořád se něco dělo, venku nebo v aule po každý někdo řečnil. Neučilo se, studenti chodili do stávkovýho centra pro letáky a těmi plakátovali město.

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Svoboda slova pro mě má obrovskou cenu. Je pro mě tak důležitá, že jsem kvůli ní ochotnej snést i spoustu špíny, která se u nás spolu s demokracií zákonitě vylíhla – od „tunelářský etiky“ v podnikání, přes korupci v politice, až po tragickej stav kulturních hodnot.

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Materialismus a snobství, nákupní centra jako novodobý chrámy, bezduchý televizní sitcomy, „kultura celebrit“, hudební náplň médií, která člověka uráží (především komerční rádiostanice se nedají zapnout ani zkusmo). To jsou věci, který mi vadí na dnešku. Přesto ty dvě etapy vůbec nelze srovnávat. Jsem rád, že žiju v téhle době, že nebudu muset prožít většinu života v socialismu, jako mí rodiče.

V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Lidi jsou ovce. Chtějí plnej žlab a pak jsou spokojení. Víc k tomu říct neumím.

Pavel „Hirax“ Baričák (LUNATIC GODS, EDITOR)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- Štrngal som na námestí kľúčmi.

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Veľmi dobre. Všetko je ako má byť.

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Teraz sa mi žije lepšie, som totiž slobodnejší. Môžem povedať vtip o Mečiarovi a nik ma nezavrie. A životná úroveň je vyššia. Čo sa týka neblahých vecí kapitalizmu - naháňačka za peniazmi, prinášajúca čoraz menej času na skutočný život, ochladzovanie vzťahov a viac a viac materialistickejší pohľad na svet - tak k tomu mám iba jednu vetu: všetko je len a len na rozhodnutí jedinca, demokracia mu totiž poskytuje oveľa viac slobody ako socializmus.

V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Čím ťažšie podmienky, tým väčšia motivácia. Je len na človeku, či sa zobudí.

Krusty (FORGOTTEN SILENCE)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- Prožíval jsem tu dobu jako čerstvý gymnazista. Byla to doba intenzivní, bezstarostná, plná očekávání, dobrodružství a zrychleného tepu. Vše oficiální, jako třeba školní povinnosti šlo stranou. Ale důvodem nebylo snad nějaké naše flákačství nebo frajerství, události té doby byly prostě intenzivnější. Denně se sledovala televize, poslouchalo rádio, ale také se nějakou dobu nevědělo, jak se vlastně zachovat. Patrné to bylo nejvíce na profesorech, kteří prostě raději nechodili do hodin, než aby museli něco vysvětlovat, nebo zaujímat jakékoliv stanovisko. Dnes, s odstupem času je vlastně chápu. Až když se lámal rok, se začalo názorově vyjasňovat. Celkem přesně si pamatuji, jak jsme ještě měsíc před „revolucí“ rozebírali Marxův „Kapitál“ vlastními slovy (rozhodně alespoň 10 stran rukopisem v sešitě!). Uběhlo pár týdnů a celý Marx s Engelsem byl všem úplně ukradený a nastalo období bez osnov. Nebylo co učit a nevědělo se, co vlastně učit. Neměli jsme ponětí, co z toho, co máme v hlavách platí a co ne. Občanská nauka a dějepis 20. století neexistoval. Pro studenty jasná výhoda

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Nutné zlo. Válka, reforma, revoluce, vše tohle je radikální změna a vpád čehosi cizorodého do zaběhnutých životů obyvatelstva. Euforie a všeobjímající láska opadla tak rychle jak přišla a nastal boj o koryta. Doba restitucí, privatizací, pochybných a dodnes asi nejúspěšnějších podnikatelů. Mohlo se vše a pravidla nebyla. Zlatá doba na vydělávání peněz. Každý podobný zlom ale přináší i spoustu nového svěžího vzduchu do zatuchlé jistoty z minula. Otevřela se stavidla nabídky a poptávky. Když si jenom vezmu, co se stalo v hudebním byznysu, to množství nových kapel a nahrávací společnosti krmily hladové fanoušky neskutečným množstvím domácích elpíček. Desítky zahraničních titulů na elpíčkách od Popronu. Já celý ten polistopadový boom vnímám hlavně a vlastně jen přes hudbu - a je to těžká nostalgie. Tak k prasknutí nacpané prodejny s hudebninami už nikdo nikdy neuvidí. Krásná doba!

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Žije se lépe dnes. Z pozice kapely je to jasné - neexistují přehrávky a každý, pokud nevystrkuje rohy extrémně do výšky, si může dělat co chce. Pokud na to má. Totalitní existence byla pohodlná jistota, na kterou se za zamčenými dveřmi nadávalo, ale pššššt. Každý musel mít nějakou práci alespoň v občance. Dovolená se nijak zvlášť neřešila, poněvadž výběr Balaton / Balt / Zlaté písky nebyl nejpestřejší. Nebyli bezdomovci a cikáni jakž takž šlapali brázdu. Ale samozřejmě: blbci byli jsou a budou. Dnes je na každém z nás, jak se o sebe postará. Každý je u takového koryta, jak velká je svině. Současnost je hlavně a jen o financích, což je asi to jediné, co mi na rozdíl od totality vadí. Tehdy byli lidé stejné svině, ale možná semknutější, poněvadž nepřítel byl jasný.

V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Hodně lidí si stýská. A je to pochopitelné. Lidé přišli o svoje jistoty. Malé, ale svoje. Vždy je někdo vedl. Dnes bojuje každý za sebe a hybatelem je majetek a solventnost. Česká společnost se snaží za dvacet let dohnat to, co jinde jiní vytváří už od války.A to prostě nejde z generace na generaci. Jsme zaprdění a závistiví Češi a Slováci. Musí vymřít alespoň dvě generace - včetně té naší - abychom se mohli postavit čelem západní Evropě. Samozřejmě si nijak neidealizuji lid v Německu, Francii, Švédsku, atd. Ale pokud jsem měl možnost navštívit země jako zmíněné Švédsko, Dánsko, Belgii nebo Nizozemí - a komunikovat s nimi svojí komunistickou angličtinou, cítil jsem i z té poslední hajzlbáby (s bravurní angličtinou... jak jinak) vyrovnanost, inteligenci a nadhled. Žádná závist a hloupost - jakožto vlastnosti nám Čechům tak vlastní. Ale možná se pletu a měl jsem jenom velké štěstí. Každopádně v generaci dnešních cca. patnáctiletých cítím potenciál tuhle zpustošenou zemi nakopnout směrem do světa. Jenom je škoda, že jim do hlav lijeme jenom to konzumnější, co „západ“ světu dal.

Martin Belobrad (SANATORIUM, FORENSICK MUSIC)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- Nuž, už si to presne nepamätám, ale bol som vtedy žiak základnej školy, takže tie udalosti som prežil buď na tréningu alebo v jazykovej škole. Myslím teda konkrétne 17. 11. 1989. Inak pohoda, bolo mi veselo, ako náš triedny, čo ma drbal za dlhé vlasy a vyhrážal sa predvolaním rodičov, že nie je socialistické byť metalistom, zrazu chodil s trikolórou a bol veľký liberál.

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Určite vo veľkej miere pozitívne, dá sa aspoň cestovať slobodnejšie a nik ma už nebuzeruje za vlasy alebo za hudbu. Aj keď tí, čo to robili, sú teraz veľkí kresťania alebo podnikatelia. Minulý režim sa zmenil na súčasný režim, ktorý si v mnohom nezadá s tým bývalým, akurát že je ešte väčšia byrokracia a kopec možností sa brániť proti režimu, ak samozrejme človek tuší, čo sú jeho práva a čo nie. V každom prípade pozitívne vnímam aj to, že už nie sú všetci tlačení patriť medzi šedý priemer a nevytŕčať z radu, ale je viac možností, ako sa presadiť. Dalo by sa dlho písať, čo je a čo nie je horšie alebo lepšie, závisť je snáď ešte horšia, debilov je stále požehnane, stále niekto niekoho ohovára, pchá sa do riti, atď. Takže ak nastali nejaké zmeny v spoločnosti, tak sa poväčšine týkajú len možnosti cestovať, podnikať, viac možností vyťukať si televízny program a tak. Dajme tomu je aj nejaká tá sloboda slova, viery, vedeckého bádania, ale ako kedysi Karel Kryl povedal, sloboda slova buď je, alebo nie je a u nás je obmedzená aj tá. Zmeny teda sú viditeľné, ale sú, podľa mňa, nedostatočné. Čo sa týka trebárs volebného práva, tak z totality sme pokročili k ochlokracii (hanlivé označenie pre vládu plebsu, pozn. autor), máme výber vybrať si plus mínus väčšieho zlodeja, klamára a chudáka, je ich na výber fakt, že dosť.

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Keďže som nezarábal a živili ma rodičia, tak sa mi za totality žilo isto lepšie, všetko bolo zadarmo. Ale mne viac vyhovuje tento život a neistota, čo prinesie budúcnosť, patrím ku generácii, čo neprivatizovala, nedostala už od štátu nič zadarmo a všetko si musela vydrieť. Určitá životaschopnosť v ťažších podmienkach nie je na škodu, nik nevie, čo nás čaká v budúcnosti. Určite by som sa nechcel dožiť návratu do totality a ani do žiadneho podobného systému, čo by nejakým spôsobom obmedzil moje práva a slobody, práve naopak, som za ich rozšírenie a širšiu liberalizáciu práv bez obmedzení, so zodpovednosťou samozrejme.

V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Menej úspešní jedinci si vždy nájdu dôvod ako závidieť a nenávidieť tých úspešných, preto nebezpečné post-komunistické a post-socialistické teórie majú stále svojich prívržencov a ich nenávisť ich vedie k tomu, že si viac všímajú druhých a hovoria im, čo sa smie a čo nie. Nedávno som videl rozhovor s Rómkou z osady, čo nadávala do kamery na gadžov, že aj ona chce ísť na dovolenku k moru a že prečo jej gadžovia nedajú na to peniaze, že aj ona má nárok na dvadsať dní dovolenky. Keď sa jej opýtali, že či niekedy pracovala, tak bola pohoršená. Takže asi tak, niektorí ľudia si zvykli, že je všetko zadarmo, štát sa postará. Ja s týmto nesúhlasím a nepáči sa mi systém prerozdeľovania zdrojov na týchto ľudí, preto myšlienky, že všetci mali prácu a bývanie znamenali, že sa im na to skladali ostatní. Nechcem sa skladať na prácu iným ľudom ani prispievať im na bývanie, nikdy som si týchto ľudí neadoptoval a tento systém solidarity neberiem ako plus ochlokracie, ale obrovský mínus. Tiež sa mi nepáči systém sociálneho zabezpečenia podobajúci sa pyramídovej hre, kde každý mesiac odvádzam nemalú časť svojich príjmov, ktorá sa rozdeľuje medzi dôchodcov, čo ich vôbec nezaujíma moja budúcnosť a majú rovnaký hlas ako ja o tejto budúcnosti rozhodovať, pritom im je ako návnada vždy pred voľbami nejakým slizkým politikom sľubovaná valorizácia. Akákoľvek myšlienka, že niečo je len tak zadarmo a všetci sú si rovní a majú rovnakú šancu rovnako zarábať, rovnako bývať sa mi vonkoncom nepáči. Nemyslím si, že táto nostalgia dovedie túto spoločnosť k niečomu pozitívnemu. Nuž čo, nostalgickému režimu sme zaštrngali kľúčmi a isto nechcem jeho návrat, ale to neznamená, že aj súčasný režim nemá svoje chyby.

Martin Lukáč (NOMENMORTIS)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- Bol som v maturitnom ročníku na umeleckej priemyslovke v Košiciach. Pravidelne som sa dostával do konfliktu s vedením školy, keďže výzorom som vôbec nepripomínal socialistického zväzáka a napriek „umeleckej“ povahe školy sa medzi pedagógmi, teda hlavne medzi „pedagogickými pracovníčkami“ či ako to nazvať, pár zapálených kádrov vyskytovalo. Dávali argumenty typu „keď pôjdete na vojnu, aj tak sa budete musieť ostrihať“, lenže fuchtle netušili, že ja som sa asi v 14 rokoch rozhodol, že presne tam nepôjdem. Práve v tej dobe už začínala byť akútna potreba boja so „zeleným nebezpečenstvom“, okrem toho v jednom kuse na ulici či sporadických koncertoch otravovali fízli tajní i verejní, ktorých strašne tankovalo, čo majú ľudia oblečené, takže udalosti po 17. novembri predstavovali o. i. príležitosť niečo s tým robiť. Na prvú demonštráciu v Košiciach sme so spolužiakom prišli neskoro, tak sme išli na pivo, a potom sme vlastne všetci boli aktívni všade, len nie v škole (v tých dňoch sa ani veľmi neučilo, konieckoncov, miestami nebolo jasné, čo učiť treba a čo už ani nie), tam sme akurát vyrábali plagáty, ktoré sme lepili po meste, niektoré kúsky boli fakt trefné. Aj som z toho revolučného kvasu na námestiach chytil zápal priedušiek (smiech). Do školy som chodil v kanadách, reku, treba byť pripravený, ak by došlo na trochu toho revolučného násilia, predsa len mi chodilo po rozume, že vážne dejinné udalosti by chceli aj nejaké zapálené policajné autá a vymlátené okná na krajskom výbore KSS, no ale nič z toho nebolo. V škole sme na dvore zrušili SZM (dobrá príležitosť vypaľovať beztrestne zobáky) a išli sme spisovať požiadavky, pamätám si že spolužiačky riešili závažné veci ako umývadlo do každej triedy, vymaľovanie, my sme mali skôr na mysli drobnosti ako zákaz KSČ, zrušenie povinnej vojny a podobné veci. Neviem v akom stave je škola, ale ZVS je minulosťou a komunistov je nanešťastie stále oveľa viac než by táto krajina bez ujmy vydržala.

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Koniec takej obludnosti, ako bol reálny socializmus so všetkými snahami človeka dusiť, sledovať, ovládať a ponižovať, mohol jedine potešiť. Povedal by som, že prišiel príliš neskoro, pretože 40 rokov „socíku“ stihlo zdeformovať väčšinu obyvateľstva vo veku nad cca. 45 rokov - tie socialistické maniere, nedostatok vlastného úsudku, potreba vodcov, „bezpečia davu“, poruchy chrbtovej kosti, to v nich ostalo, toto tu dnes vládne a podľa toho krajina vyzerá. Povedzme že existuje tu názorová pluralita, politickí väzni ani pracovné tábory tu nie sú, spoločnosť je taká, akú si kto vyberie, dokonalé to tu určite nie je. Ešte potrvá, kým tu zákon bude platiť pre všetkých rovnako a každý bude mať to, čo si zaslúži, nie to, čo si vybliaka, vynúti alebo ukradne. Napriek všetkému, s čím som denne konfrontovaný som rád, že v novembri 1989 sa stalo aspoň niečo. Obrovskou chybou však bolo, že nedošlo k dekomunizácii (alebo ako to nazvať) spoločnosti. Po II. sv. vojne prebehla v Nemecku aspoň aká - taká denacifikácia, ale komunistické kádre v bývalom Československu nikto nebral na zodpovednosť, pričom dôvodov bolo cca. 15 miliónov.

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Za totality som zažil detstvo, ktoré bolo pekné, rodičia sa po každej stránke starali ako mohli, že ich to stálo veľa síl ktorýmkoľvek smerom je druhá vec. Počas dospievania ale človek (možno nie každý) začne riešiť aj iné veci než len to, do ktorej konečne zakoreniť a kde čo-to popiť bez policajnej asistencie, resp. kde pozháňať nové nahrávky atď., veľmi skoro zistí, že systém, v ktorom žije je idiotský. Ľuďom bráni v úplne normálnych a prirodzených veciach ako cestovanie, tvorba atď., potláča každý iný ako oficiálny názor, snaží sa ľudí nasilu vtlačiť do jednotnej formy bez individuality, buzeruje, špehuje. Kto má menej ako 30, ani si to nedokáže predstaviť, ale skrátka išlo o systém, ktorý viac-menej každému naplánoval jeho životnú cestu a kto chcel niečo viac, musel slúžiť verne a bez otázok. Socializmus bol režim postavený na existencii „nepriateľa“, bez neho by nefungoval, takže ak ten nepriateľ nebol, bolo ho treba občas „vyrobiť“. Lepšie sa mi rozhodne žije dnes, nebyť „prevratu“ nemám to, čo mám, nezažijem, čo som zažil, nevidím toľko, koľko som videl a ešte uvidím, skrátka tie možnosti by neboli. Život nie je žiadna sranda, ale kto chce, má na to a vie zabojovať, dosiahne aspoň časť z toho, čo chce a môže byť kým chce, aj keď niekedy si tým situáciu rozhodne neuľahčí (smiech). Každopádne, pre mňa ako osobu „autoritami“ opovrhujúcu je toto jediná spoločnosť, kde môžem existovať a robiť v prvom rade to, čo baví a napĺňa mňa.

V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Vnímam ho negatívne, ale dajme tomu, že zvlášť starší ľudia a dôchodcovia sa v tunajšom „divokom kapitalizme“ boja o elementárne istoty a napríklad terajší proklamovaný „sociálny štát“ v praxi vyzerá ako „uchmatni, koľko vládzeš a na ostatných kašli, čo ťa je po nich, nech aj pokapú“. Ekonomika - chorá, sociálny systém - zle nastavený, vymožiteľnosť akýchkoľvek práv - malá, to sa potom netreba čudovať, že ľuďom v neistote sa zacnie aj za časmi, kedy boli témou dňa pomaranče, toaletný papier a iný „luxusný tovar“. Možno ale povedať aj to, že mnohí si za socializmu zvykli na to, že za v podstate ničnerobením mali zabezpečený životný štandard a nevidí sa im, že dnes je iná doba - za všetko sa platí a peniaze si treba zarobiť reálnou prácou, nie vysedávaním na schôdzach a robením násteniek, resp. papuľovaním na výboroch a buzerplacoch. Ten istý štandard mali v tom režime iní ľudia krvavo vydretý. Systém prežral prostriedky pre dve generácie dopredu a ponovembroví zlatokopi sa „postarali“ o to, na čom sa dalo niečo budovať. Okrem toho, ľudia neboli extra učení samostatnosti, skôr naopak, boli zvyknutí, že vždy sa „niekto“ postará, zariadi, vybaví, proste dosť veľa ľudí je stádový materiál, ktorý potrebuje vodcu s dostatočne rozdrapenou papuľou, populistickými heslami, chlebom a hrami, kto toto zabezpečí, môže aspoň chvíľu určovať smer (teraz nemyslím iba Idiota, lebo nie je prvý a ani posledný). Zvyšok je o tom, že sociálne rozdiely a vyslovené krivdy a ožobráčenia sú o. i. aj výsledkom toho, že tu nie je právny štát a taký ojebávač, ktorý pozná mieru, má šancu výborne prosperovať aj celý život na úkor druhých. Že si ľudia nechajú od rôznych parazitov od úrovne vlády až po neviem kde vyslovene srať do ksichtu a držia ako hluchí dvere, prípadne si myslia, že toto je dobré, toto je správne, je už ich chyba.

Čurby (Obscene productions)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- Bylo mě akorát patnáct, takže jsem z toho byl paf, to je jasný! Pamatuji si, že jsem chodil tady v Pardubicích na demonstrace a vím, že mi kořen od nás z vesnice říkal, jestli si myslím, že ke svodobě/demokracii patří dlouhé vlasy, džíska plná nášivek, jasně, že jsem řekl „určitě!“ a myslím si to dodnes (smiech). Jinak mám ten listopad trošku v oparu, dost jsem už tehdy pil a hlavně mě totálně chytla muzika, takže to byly moje priority.

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Byl jsem prostě naivní, veřil jsem, jako mnoho jiných, že vše bude cool. Dneska si myslím, že sametová revoluce bylo jen předem domluvené předání moci. Komunističtí papaláši si založili firmy snad hned 18. listopadu a v pohodě díky svým kontaktům profitují dodnes... je to smutné.

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Tak to je snad jasné, nikdy bych neměnil! Pamatuji si, že jsem už odmala byl trošku nepřizpůsobivé dítě a rebel, měl jsem dlouhé vlasy, hrál si na indiány. Takže je jasný, že ty vlasy prostě nikomu nevoněli. Bylo mě tak sedm roků, když se to začalo řešit, ze školy psali našim příkazy, ať mě dají okamžitě ostříhat, ti na to nereagovali, tak mě „milá“ paní učitelka odtáhla do kadeřnictví a nechala mě za svoje peníze ostříhat. No neskutečný, do dneska z toho mám trauma a to je pochopitelně prkotina, to nezmiňuju vyvlasťnování, násilné hnaní do zemědělských družstev, politické procesy, vydírání, vraždy. Prostě všechny tyhle srandy komunistického režimu. Dnes si můžu dělat co chci, jezdit kam chci, rozhodovat si o svém životě jak chci a to je k nezaplacení.

 V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Já to nechápu, jako kdyby lidi zapomněli. Všechno přece souvisí se vším. Jak můžeš říct „tohle bylo fajn“, když za tím režimem stáli tak silné represe. Jen si vzpomeň, lidi si dávali pozor, aby něco náhodou neřekli v hospodě nebo v rodině, aby je někdo nebonznul! Tomu říkáš život? A to, že měli všichni práci? Jasně , všechno se hromadně tlačilo do Ruska bez ohledu na kvalitu, takže práce byla, protože byl odbyt na jakýkoliv zmetek, ale koho ta práce bavila? Fronty na banány, televize, na tohle, na tamto, v obchodech prázdný regály. Zajeď se podívat na Kubu na ty vymetený krámy a hned tě to přejde. Je jasný, že život ani dneska není jednoduchej, člověk se musí obracet, ale vzpomínat, jak bylo za bolševika fajn, to je mimo mísu.

Martin „Shindy“ Brzobohatý (Shindy productions, Obscure promotion)

Ako a kde ste prežívali november 1989?
- Listopadové události jsem trávil coby žák základní školy, takže šlo spíš o to, že se „něco dělo“. O chápání nějakých souvislostí bych v té chvíli asi nemluvil. 

Ako dnes vnímate spoločenské zmeny, ktoré nastali po novembri 1989?
- Určitě vidím víc pozitiv než negativ. Je jasné, že ten Kocourkov, ve kterém žijeme není spravedlivý a už vůbec ne ideální, ale i přesto si myslím, že pro rozumně uvažujícího člověka poskytuje současný stav víc možností a v jistém smyslu i svobod.

Skúste porovnať svoj život za totality a dnes. Kedy a prečo sa vám žije (žilo) lepšie?
- Těžké porovnávat život teenagera za socialismu a dospělého člověka dnes. Myslím, že čistě z hlediska dítěte mělo dětství za socialismu své kouzlo. Asi bych tak ale nemluvil, pokud bych za socialismu strávil svůj produktivní věk. Jsem moc rád, že jsem v socialismu prožil jen necelou třetinu svého života. Kdybych to zúžil jen na muziku, tak si vybavuju, že dříve sehnat nahrávky  bylo velmi obtížné, o tom, vidět velké kapely na koncertě ani nemluvě. Podnikání v tomto směru taky možné nebylo, takže když si představím, že dobrých 95% věcí, které dnes beru jako samozřejmost bych vůbec neměl šanci dostat nebo dělat, tak prostě není co řešit.

V našej spoločnosti vládne istá miera nostalgie za minulým režimom. Každý mal prácu, všetci mali kde bývať, atď. Váš pohľad?
- Tohle je především záležitostí starší generace, která vidí právě jen ten rohlík za 20 haléřů. Mandarinky jednou ročně taktně přejdou mlčením, jako by to neexistovalo a vycestování do zahraničí (samozřejmě jen v rámci zemí RVHP) za dobré zásluhy a v pořadníku s čekací dobou 5 let taky připomínat nebudou. Já se považuju za mladého člověka a je pro mne mnohem podstatnější, že můžu vycestovat téměř kamkoliv po této zeměkouli, rozhodnout se, co si koupím a kdy si to koupím, jak strávím svůj čas a pod. Takže nějaká nostalgie jde mimo moje chápání a ač to bude znít drsně: nezbývá než počkat několik generací, až tato nostalgie odezní.

Zaujímavé linky:
[ totalita.cz ] [ kpvs.sk ] [ kpv-cr.cz ] [ upn.gov.sk ]